fbpx

PANICKÁ ATAKA aneb nemít DEPKU z vlastní DEPKY

Moje vlastní setkání s panickou atakou přišlo náhle a bez varování.

Život podle nastavení z dětství

Několik let jsem žila v permanentním stresu. V práci jsem si nechávala na sebe klást stále větší a větší nároky, protože jsem díky svým emočním vzorcům z dětství neuměla říci „NE“. Myslela jsem si, že čím lépe práci odvedu, tím mne lidé budou mít radši a budou si mne více vážit. Přeci to ostatní musí vidět.  Nemusí. Jejich plastická realita je jiná. Mají jiné vzorce myšlení. Pochází z jiného rodového nastavení než já. Každý jsme jiný a každý jsme svým způsobem originální.

Doma jsem usínala s pocitem úzkosti a osamění. Stejně, jako v dětství, kdy jsem čekala každý večer, co zase přijde. Každý večer čekala na stejný scénář. Každý večer měla pocity strachu a úzkosti. Co zase bude, až táta přijde z hospody. Křik, dohadování a pláč. Ležela jsem ve své posteli a s úzkostí čekala. Každý večer usínala se slzami v očích. Přála si, ať to skončí. Ať se naši rozvedou a já už to nemusím zažívat.

Realita v dospělosti. Zrcadlo mého dětství.

Sice jsem byla v manželství, které bylo obklopeno materiálním zabezpečením, ale chybělo v něm porozumění, vášeň, objímání a pocit pochopení. Oba jsme své dny a večery trávili po svém. Poslední roky jsem jako v dětství, usínala se slzami v očích, a přála si, ať to skončí. Hledala v sobě sílu odejít. Věděla jsem, že jsme skvělí přátelé, skvělí kamarádi, skvělí rodiče, ale nejsme partneři. Partneři pro život muže a ženy. Nikdo nás to v dětství nenaučil. Neměli jsme ten správný vzor.

Určitě tyto scénáře znáte všichni. Stejně, jako jsem celé dětství čekala na uznání od táty a mámy, od paní učitelky ve škole a od kamarádů, čekala jsem i v dospělosti na uznání svého šéfa, svého manžela a svých přátel.

Jako jsem celé dětství nechápala, proč se máma s tátou hádají, proč spolu neumí trávit společný čas, proč si spolu nepovídají, přemýšlela jsem i já nad sebou. Proč nezažíváme to co ostatní. Neumíme to.

Když uznání přišlo, neuměla jsem ho přijmout. Když jsem se rozhodla rozvést, mé nejbližší okolí to nepochopilo. Jaký paradox. A stále se mi v hlavě rodily otázky, na které jsem si neuměla, nebo se bála odpovědět.

Na co celý život všichni čekáme a někteří se svých největších přání a snů nikdy nedočkáme? Proč zůstáváme ve vztazích, které nefungují a jsme v nich nešťastní? Kde je chyba? A odpověď: „V našem nastavení mysli. V našich vzorcích. V naší vlastní hlavě.“ To, co jsme prožívali jako děti, prožíváme v dospělosti.

Narodily se mi dvě krásné holčičky, s manželem jsme si pořídili dům na hypotéku a do toho přišly problémy v mé rodině v podobě gamblerství. Já se najednou pasovala do role 100% mámy, chtěla být na 150% úspěšná v práci, řešila finanční problémy v mé rodině. Doma muselo být vše naklizené a jak ze škatulky. Děti měly několik kroužků a člověk si ani neuvědomil, že nemá čas odpočívat, relaxovat, plnit si své sny. Pracovat sám na sobě, na svém osobním rozvoji. Dělat práci, která ho baví.  Cestovat podle svých vnitřních tužeb a přání. Být vzorem pro své děti a neovlivňovat je svými zastaralými návyky a „radami“. Mít vedle sebe partnera, se kterým cítíte vnitřní souhru a naplnění. Uvědomila jsem si, že stále dělám vše pro druhé, jen ne pro sebe. Stále se přizpůsobuji ostatním a na své vlastní touhy zapomínám. Proč mi to rozhodnutí ke změně trvalo tak dlouho? V mém případě se jednalo o vnitřní strach z odmítnutí, z nepřijetí, ze samoty, ze ztráty rodiny, přátel a kamarádů.

Mé pocity vnitřní prázdnoty narůstaly a já se stále víc cítila bezmocná, nešťastná a bez energie.

A opět jsme v dětství…

Proč? Kvůli komu to člověk vše dělá? Jaké vzorce z dětství mě k tomuto životu přivedly? Určitě je všichni znáte.

Toto bys měla dělat. To nedělej. Co tomu řeknou lidi! Ať nás ostatní nepomluví! Nejdřív musí být hotová práce, pak se můžeš jít bavit. Peníze jsou jen za dřinu! Pracovat se musí! Peněz je doma málo. Musíme šetřit. Neutrácej! Co si vyděláš, dej druhým! Láska není. Objetí není. Za lásku musíš bojovat. Za uznání musíš bojovat. Láska přináší bolest a křik. Své si musíš prosadit křikem. Za můj názor přijde trest. Nikdo mě nevidí! Pro ostatní neexistuješ! Pro tátu jsem malá holka, bez rozumu.

Období strachu

Celé toto období trvalo osm let. Občas se objevily pocity úzkostí a strachu. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Vždyť to je normální. V dětství jsi to přeci taky zažívala. V prosinci 2016 jsem prodělala silnou angínu a od té doby stále pokašlávala a měla pocit cizího tělesa v krku. Můj vnitřní strach stále narůstal a já nevěděla co se se mnou děje. Byla jsem podrážděná, vystrašená, plačtivá. Celé noci přemýšlela a nespala. Začala hubnout a pocit, že mám rakovinu ve mně stále narůstal.

Nástup panické ataky

Panická ataka přišla bez varování. Prožila jsem krásný den s rodinou na Vyšehradě a večer šla spát. Nemohla jsem usnout, jako už několik měsíců. Vytvořila si rituál pomalého dýchání, který mne alespoň na dvě hodiny přivedl ke spánku. Tato noc byla ale jiná. Probudila mě obrovská bolest na hrudi a sevření. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale naštěstí jsem se vzbudila. S obrovským pocitem bolesti, strachu a vyděšení. Jednoduše řečeno, s Panickou atakou. Do rána jsem neusnula. Pocity že umřu, že neuvidím své děti vyrůstat, návaly horka a chladu, sucho v ústech a sevřené hrdlo mne provázely celou noc. Choulila jsem se v klubíčku a čekala, až se manžel vzbudí. Byla neděle ráno a já ho celá vystrašená požádala, ať mě odveze na pohotovost, že mám INFARKT a že umřu.

HROZNÝ POCIT! KDO TENTO POCIT NEZAŽIJE, NEVÍ! TAKOVÝ PRVNÍ KONTAKT SE SMRTÍ.

Na pohotovosti mně vzali krev a zkusili naměřit EKG. Dnes se tomu již směju, ale tenkrát mně moc do smíchu nebylo. Tělo jsem měla stažené, a zároveň vibrující strachy. Byla vyděšená, zmatená a hledala  pomoc. EKG mi ani nešlo naměřit. Přísavky na mém těle vůbec nedržely. Dvě hodiny jsem seděla v čekárně a čekala na výsledky. Došlo mi proč. Čekali, až se mé tělo, můj mozek a srdce uklidní. Já získám pocit bezpečí a jistoty.

Po dvou hodinách. EKG naprosto v pořádku, krev ukázková.

Už víte, co to bylo? Víte, co je panická ataka?

Panická ataka (nebo také panický záchvat) je epizoda vnitřního neklidu, úzkosti a intenzivního strachu, která se obvykle dostaví bez zjevné vnější příčiny. Někdo se s tímto stavem potká pouze jednou za život, někomu se však záchvaty opakují v pravidelných intervalech.

Co spouští panickou ataku? Na rozdíl od fobie nelze panické ataky předvídat, protože nesouvisí s žádnou konkrétní situací. Prvním spouštěčem obvykle bývají látky, které se označují jako panikogeny. Mezi ně patří například laktát, kofein, johimbin nebo také drogy (marihuana a stimulancia). Záchvat však může vyvolat i dlouhotrvající tělesný stres, úzkostné myšlenky nebo bolestné vzpomínky.

Jaké jsou příznaky panické ataky? Hlavním symptomem, který je pro panický záchvat typický, je silná úzkost a hrůza. Tento pocit se většinou projeví bez jakékoliv zjevné příčiny a doprovází ho celá řada fyzických, psychických a emočních příznaků. Každý člověk je ale jiný a také charakteristické projevy panické ataky se mohou lišit případ od případu. Jde vlastně o vzorce, které jsme okoukali v dětství, jak se vyrovnat se stresem a napětím. Je to taková obrana podvědomého mozku, před příchodem mnohem většího problému nebo bolesti, který už jsme ve své minulosti, ve svém dětství zažili.  Vlastně nám tělo dává signál k životní změně. K přepsání EMOČNÍCH VZORCŮ.

Jak se zbavit Panických ataků

V mém případě jsem podlehla tlaku okolí a prvně v životě se odvážila zavolat paní psycholožce, která mi po mém hodinovém monologu oznámila, že jsem prodělala PANICKOU ATAKU. Do té doby pro mne neznámý pojem. Nasadila mi antidepresiva a já s nimi strávila 7 měsíců svého života. Děkuji paní doktorce, tenkrát to bylo jediné možné řešení. Neměla jsem potřebné znalosti a další možnosti, jak s Panickou atakou pracovat. Byl to pro mne neznámý stav.  Život na antidepresivech, ale není život. Pomohou Vám jen na chvíli. Nevyřeší příčinu problému, ale jen utlumí pocity vnitřního strachu a napětí. Po vysazení se Vám stavy z 99 % vrátí zpátky. Pokud v sobě nenajdete sílu ke změně svého životního stylu, svých návyků, svých rodových vzorů chování.

A jsme opět u zažitých vzorců, které nás ať chceme nebo ne neustále ovlivňují.

Ten, kdo chodí k psychologovi, je blázen. Ten, kdo bere antidepresiva, je nemocný. Ten, kdo bere antidepresiva je blázen. O tom, že člověk chodí k psychologovi/koučovi se nemluví. Hlavně to nikde neuváděj a neříkej, ať nemáš problémy v práci.

Proč o tom nemluvit? Když chodíte k zubaři, na oční, k endokrinologovi, také se za to stydíte?

Já se nikdy nestyděla, nebála se, nechtěla nic skrývat. O všem před ostatními mluvila. Mé chování se změnilo, tak proč by ostatní neměli vědět, co se se mnou děje.

Lidí s psychickými problémy neustále přibývá. Lidí na antidepresivech neustále přibývá. Antidepresiva užívá čím dál více dětí. Pokud to takto půjde dál, bude celé lidstvo za chvíli „na prášky“. Jak je možné, že když medicínsko – farmaceutický komplex zaplavuje trh vysoce účinnými antidepresivy, nejsme ještě všichni šťastní a veselí? Spasí nás snad další lék, očkování, nebo zásah do genetiky lidí?

Podle mého názoru nikoliv. Dnešní situace ve světě na to přímo ukazuje.

Desítky let vědci usilovně pátrají po objektivních příčinách duševních chorob. Zkoumají nervové buňky a biochemické způsoby přenosu informací. Vymýšlejí nové léky. Zlatou éru psychofarmak odstartoval v padesátých letech objev chlorpromazinu. Kola farmaceutického byznysu se roztočila naplno. Následovala antidepresiva druhé a třetí generace. Žádné krevní nebo biologické testy, které by potvrzovaly ryze biochemické příčiny duševních chorob, se ale najít nepodařilo. Očekávání, že je vyléčíme pomocí tablet, se nenaplnila. Vývoj dává za pravdu antipsychiatrům. Je to názorový proud hnutí šedesátých let, spojovaný se jmény psychiatrů R. D. Lainga, T. Szasze nebo filosofa M. Foucaulta. Podle nich není možné duševní choroby chápat jako ryze biologický problém. Foucault je považuje za „výsledek klasifikujících a represivních tlaků společenských institucí na jedince.“. Laing o nich hovoří jako „o zvláštní strategii, kterou si člověk vyvine, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu.“ Něco na tom určitě bude.

Snad každý v dnešní době cítíme obrovský tlak na neustálý výkon, bojíme se o práci, vnímáme devastaci přírody a mezilidských vztahů, korupci, kriminalitu, válečné konflikty a politický chaos. Ve zdraví se to už skoro nedá přežít. Někoho raní mrtvice, někoho infarkt, jiný dostane rakovinu, ostatní „onemocní“ depresí. Stále se objevují nové viry a nemoci. Tělesnou chorobu přitom společnost toleruje. Na duševní pohlíží s despektem. Ti lidé jsou přece „na nervy“, selhávají, nestačí plout s většinovým proudem. Je to, jako když letí hejno ptáků jedním směrem a najednou se jich několik oddělí a letí jinam. Kdo ale s určitostí ví, který směr je správný? Směr většiny? Nebo těch, kteří se oddělili? Vypadá to, že „horní elita“ v čele našeho „hejna“ nabrala špatný směr. Jsou opojení letem, bohatstvím a mocí. Osud hejna je přestal zajímat. Množství těch, kteří „odpadají“, nebo se z posledních sil drží pomocí léků, dramaticky stoupá. Drtivá většina civilizačních chorob, tělesných i duševních, přitom není ničím jiným než ztělesnění dlouhodobě neudržitelného způsobu existence civilizované společnosti. Podávání chemických léků není ničím jiným, než zastíráním příznaků, nalháváním si, že letíme správným směrem. Lékaři nedělají už nic jiného, než předepisuji lidem prášky na nervy. Přitom všichni víme, že to jejich problémy vůbec neřeší. Na to nemusíme studovat medicínu a vysokou školu.

Stav uvědomění

V srpnu 2017 jsem dala po šestnácti letech v korporaci výpověď a změnila zaměstnání. Myslela, že bude vše v pořádku. Ale nebylo. Po dvou letech se celá situace opakovala. Po smrti mého taťky se mi opět úzkosti vrátili a já v září 2019 na víkendu v Budapešti prodělala několik PANICKÝCH ATAKŮ během dvou dnů. Kamarádky, které byly okolo mne, byly vystrašené. Ani se jim nedivím. Vypadalo to hrůzostrašně. Já se ale nebála. Už jsem věděla, co to je a byl to pro mne poslední impuls k totální změně myšlení, k totální změně životního stylu a života vůbec.

Buď skončím opět na antidepresivech, nebo začnu bojovat. Bojovat sama za sebe. Za svůj život a tím i za život mých dvou holčiček.

Nechtěla jsem být mamka v depresích, vyhořelá a frustrovaná. Chtěla jsem být veselá, inspirující a milující maminka. Chtěla jsem dělat to, co mě naplňuje a baví. V čem vnitřně cítím svůj obrovský potenciál a talent.

Emoční rovnice a Aleš Kalina

A jelikož náhody neexistují. Vstoupily mi do života Emoční rovnice. Díky škole kouče a každodennímu otáčení rovnic ve své hlavě jsem celý svůj životní obrat zvládla. Odešla opět ze zaměstnání, rozvedla se a začala řešit dlouhodobý problém v naší rodině, který vznikl již před několika lety v důsledku gamblerství.

Léčba úzkostí, depresí a dalších civilizačních chorob nemá ani medicínské, ani technické, ani finanční řešení.

Z mé vlastní zkušenosti je nejdůležitější uvědomit si příčiny a emoční nastavení v našem podvědomí. Můj život stále méně provází úzkosti a deprese. Pracuji na svém osobním rozvoji. Moje děti jsou šťastné, s mým manželem jsme přátelé, kteří si rozumí a vzájemně se podporují. Spím celou noc a má hlava začíná generovat pozitivní myšlenky. 

Pokud cítíte, že Vám je můj příběh blízký, že prožíváte něco podobného, ale bojíte se změn, přijďte ke mně na koučink a a společně najdeme směr Vašeho života.

Obklopme se těmi, co mají RADOST v očích a LÁSKU v srdci

Sdílej

Zanechte komentář

Vaše jméno:
Váš web:
E-mail:
Zpráva:

Jana Slezáková, U Zámku 2, 273 05, Smečno, IČ: 08779317

webdesign: DTPak.cz s.r.o.