fbpx

Vliv dluhů na naší rodinu

Ani nevím kde začít. Byli jsme taková normální rodina. Každý jsme si žili, tak nějak svůj život.

Sem tam se potkali u rodičů v rodném domě. Já se vdala, měla dvě děti. Brácha se oženil a narodil se mu syn. Měli jsme se fajn. Aspoň z mého úhlu pohledu. Vypadali jsem všichni šťastně. Nějak ten život plynul a mě ani ve snu nenapadlo, co se u nás v rodině stane a jak nás to všechny ovlivní na několik let, možná na zbytek života.

Až teď jsem si uvědomila, jak jsme všichni o sobě, tak málo věděli. Tak málo se znali. Tak málo jsme věděli o svých životech. Tak málo jsme komunikovali. Tak málo jsme si říkali pravdu. Mluvili tak nějak povrchně.

A přitom se řekne – RODINA – táta, máma, syn a dcera.

Od dvaceti let jsem bydlela jinde. K rodičům jsem jezdila občas na návštěvu, na které se moc nemluvilo, když tak o nedůležitých věcech. Co se tam všechno děje člověk vůbec nepostřehne, nevšimne si, možná ho to ani nenapadne. Možná si tu pravdu nechce přiznat. Potlačí jí v sobě. Nechce ji vidět.

Čas plynul a mě začalo docházet spoustu věcí. Sem tam se někdo prořekl. Sem tam mi někdo řekl informaci, která mi začala do toho, co jsem viděla zapadat.

Víš, že má brácha dluhy. Podvědomě vím, ale nechci si to přiznat.

Proč?

Bojím se té PRAVDY.

A proč se ho nezeptáš?

Bojím se, co mi řekne.


Podvědomě si dodávala odvahu, podvědomě se připravovala na jeho odpověď. Je to přeci můj brácha. On by mi nikdy nelhal. Já mu přeci věřím.

Jsem tu. Stojím před ním a ptám se ho? Na ty jeho věty nikdy nezapomenu. Až po pár letech jsem si uvědomila, že mi lhal.

Proč?

Protože se bál? Protože, nevěděl sám, co má dělat, jak se rozhodnout. Bál se mé reakce, bál se reakce mámy, táty, svého okolí.

První dluhy se vyřešily nevýhodnou půjčkou, s vysokými úroky. Zastavěl se byt manželky.

Za dva roky se vše opakovalo. Brácha začal hrát automaty, sázet Tipsport. Teď už jsem to viděla. Uměla si to přiznat. Uměla to říci nahlas. Nikdo mě však neposlouchal. Jsem přeci ta malá hloupá holka.

Tedy aspoň já si tak připadala.

Půjčky začal řešit dalšími půjčkami, kontokorenty. Půjčoval si od kamarádů, půjčoval si všude, kde to šlo. Byl úplně ztracený. Těch lákadel bylo kolem něj mraky. Reklama vyskakovala na každém rohu. Herní automaty byly skoro v každé hospodě a TIPSPORT také.

Nikdo z nás se do té doby nezajímal o PSYCHICKOU ODOLNOST, OSOBNÍ ROZVOJ, FINANČNÍ GRAMOTNOST A ZRALOST.

Vždyť já hospodařit s penězi umím, on přeci musí také umět.

OMYL. NEMUSÍ! NEUMÍ! Já okoukala od své maminky šetřivost, úspornost, odkládání. Vystudovala ekonomickou školu.

Brácha okoukal od našeho taťky rozhazování, utrácení za své krátkodobé požitky, které mi nepřináší užitek. Na škole se s investicemi a finanční gramotností nesetkal.

SVOLALA JSEM RODINNOU „PORADU“. Nikdo jsme nevěděli, co s tím! Jak se k tomu postavit!

Jela jsem prvně v životě na sezení, které vedl odborník na závislosti. Přála si, aby tam se mnou jeli rodiče. Aby si to všechno poslechli. Jak se chovat ke gamblerovi. Jak se chovat k závislé osobě. Nejeli.

Proč?

Možná se styděli? Možná jejich předsudky a nastavení jim to nedovolilo. Možná měli v sobě pocity viny, selhání jako rodiče. Možná je ovládl strach. Nevím. Táty už se nezeptám a mamka o tom mluvit nechce.

Pamatuji si na ty dva roky, kdy to všichni kolem věděli. Všichni kolem to řešili. Jen JÁ věděla jen útržky. Nežila jsem s ním. Měla jsem svůj život. Neměli jsme až tak blízký vztah, jak jsem si celou dobu myslela, jak jsem si možná celou dobu nalhávala. Viděli se možná 5x do roka.

STAČÍ TO? ANO – POKUD SE KOMUNIKUJE DO HLOUBKY A NEJEDNÁ SE POUZE O NUCENÉ POVRCHNÍ NÁVŠTĚVY.

Pamatuji se na ten den, kdy jsme se všichni sešli doma a on musel s pravdou ven. Mám další dluhy. Mám dluhy mami a tati. Ségra udělej s tím něco, prosím. Byl to obrovský šok pro všechny. Nikdo jsme nevěděli co dělat. Pamatuji se na ty věty rodičů. Hlavně ať si nejde sednout. Hlavně ať se do nedozví okolí.

Okolí? Okolí, které to dávno všechno vědělo? Které sem tam něco naznačilo. Sem tam pustilo nějakou informaci. Okolí, které ho znalo možná víc, než jeho vlastní rodina. Jeho vlastní manželka. Jeho vlastní sestra. Jeho vlastní máma s tátou. Okolí, které má své životy, své starosti a své problémy. Okolí, které ty dluhy platit nebude.

Proč?

Proč tak lpíme na tom, co si o nás myslí okolí. Proč tak lpíme na tom, co o nás říkají ostatní. Vždyť je to přeci jedno. Je to náš život a ve finále se rozhodnout musíme sami.

Když dluhy přesáhly dva miliony korun, opět se sešla celá rodina. Pamatuji se, jak jsem to chtěla řešit. Chtěla prodat dům, zaplatit dluhy a rodičům koupit byt. Jediné, co jsem tenkrát slyšela bylo: Přeci mi neprodáš střechu nad hlavou (táta). Přeci mi neprodáš můj rodný dům! (táta) Mamka, že skočí z balkonu. (to jsem mimochodem slýchala jako malá často, když táta přišel domů opilý). A brácha vyhrožoval, že to napálí do prvního stromu. Sliboval, jak to zvládne a jak ty dluhy bude platit.

Ano dokud měl práci, platil. Ve chvíli, kdy o ni přišel platit přestal. Nikdo si neuvědomoval, že je na ty dluhy sám.

Jak nás všechny ta naše dětství ovlivnila. Jak nás ty věty, které jsme jako děti slýchaly zdeformovaly. Jak nás ta psychická manipulace ovládla. Ten tlak od nejbližších byl tak veliký, ten strach byl tak veliký, že jsem se rozhodla mu „pomoct“. Je to přeci brácha. Nemůžeš ho v tom nechat. Jsou to přeci tvoje rodiče. Nemůžeš jim prodat dům.

NĚKTERÁ SVÁ ROZHODUTÍ POCHOPÍME AŽ ČASEM.

NĚKTERÁ NAŠE ROZHODNUTÍ JSOU UNÁHLENÁ, NEPROMYŠLENÁ.

NĚKTERÁ NAŠE ROZHODNUTÍ JSOU ZE STRACHU, Z PANIKY, Z POCITU VINY ATD.

 Když jsem se zeptala: Jak jinak to chcete řešit? Odpovědi rodičů: Nevíme! On, to zvládne. On to bude platit. Odpověď bráchy: Já to zvládnu. Já to budu platit.

Nikdo v tu chvíli nemyslel na to, jak to celé ovlivní mě a mou rodinu.  Byli jsme celou dobu součástí této „hry“. Nevýhodný spotřebitelský úvěr s neuvěřitelnými úroky se navýšil. Musel se zastavit náš rodný dům, byt jeho ex-manželky a já s Honzou jsme se na něj podepsali jako hlavní ručitelé. Dnes už vím, že to byla obrovská životní chyba, ale stalo se. Nikdy dřív jsem to nezažila, nepřipouštěla si ty následky.

Stále jsem věřila, že to jako rodina zvládneme.

Od začátku jsem ale věděla, že je to špatně. Od začátku jsem věděla, že to není správné rozhodnutí. Věděla jsem, že nás to jednou dožene. Nedokázala jsem to však zastavit. Nedokázala se včas postavit celé své rodině. Nedokázala říct „NE“.

Proč?

Protože jsem se to tak naučila jako malá holka. Potlačit svůj názor. Zachraňovat a stmelovat celou rodinu. Měla v sobě vzorce: On se změní! On to zvládne! Ty jsi ta hodná holka, co musí rodičům pomáhat.

Tlak rodiny byl tak velký, že jsem ho neustála.

Na ten strach, že já budu příčinou smrti tří lidí nikdy nezapomenu. Bála jsem se, že když něco neudělám, ztratím je všechny. Teď už vím, že to byla z jejich strany jen podvědomá, naučená psychická manipulace a jejich vlastní strach.

Víte, co mě také ovlivnilo? Sliby. Sliby bráchy, že to bude platit. Sliby, že se změní, že to zvládne. A já tomu věřila. Nic jiného si v životě nepřála.

Stejně jako malá holka jsem si přála:

Aby táta přestal pít. Aby tolik nekouřil. Aby nechodil do hospody. Aby problémy řešil a neutíkal od nich do hospody. Aby mamka tolik neplakala. Aby mamka tolik nekřičela. Aby mamka nebyla nešťastná.

Všechny tyto RODOVÉ NAUČENÉ VZORCE Z DĚTSTVÍ se mi pak promítly do mého DOSPĚLÉHO ŽIVOTA.

Jako dospělá si pak přála:

Aby brácha přestal hrát a půjčovat si! Aby tolik neutrácel. Aby to taťka nějak vyřešil a on rozhodl o prodeji toho domu včas. Aby mamka tolik neplakala. Aby mamka nebyla nešťastná.

Vlivem dalších okolností, bratr přišel o práci. O pravidelný příjem. Přestal splácet dluhy. Dluhy z úvěru a ze všech možných půjček, o kterých jsme neměli ani ponětí. Rodičům začali do schránky chodit obálky s červeným pruhem. Začala hrozit exekuce. Vypadalo to, že rodiče přijdou o dům. Volali mi všichni 2x v týdnu. Jani udělej s tím něco. Jani, půjč nám.

Najednou jsem nebyla ta malá hloupá holka?

Já, proč já. Nejsou to přeci moje dluhy, moje problémy. Já mám svou rodinu, své děti, svou hypotéku.

Opět jsem chtěla prodat dům a vše jednou pro vždy vyřešit. Zase to nešlo. Nebyla jsem majitel. Stáli proti mně vlastní rodiče. Stál proti mně vlastní bratr. Bydleli tam. Nedovedli si představit bydlet jinde. Byl to jejich letitý zvyk.

NEUMĚLI SE TOMU POSTAVIT JAKO DOSPĚLÍ ZRALÍ LIDÉ. Převládla v nich pohodlnost, strach, letité návyky.

V tu chvíli přišla řada opět na nás dva. Na mě a na Honzu. Na úvěru jsme totiž byli uvedeni jako hlavní ručitelé. Jako mladí, nezkušení, nevědomí jsme to podepsali.

Byli jsme  TA HODNÁ HOLKA a TEN HODNÝ KLUK!

Ptáte se PROČ?

Potkali se totiž dva lidi, kteří neuměli říkat „NE“. Kteří se neuměli včas vymezit.

Víte, co to pro nás znamenalo?

Znamenalo to jediné:

Banka se neptá. Banka chce splátky. A ty splátky šly za námi. Rok a půl jsme platili za bratra dluhy. Rok a půl jsem „okrádala“ vlastní rodinu, vlastní děti. Rok a půl platila 16tis. měsíčně. Nikdo z rodiny se neptal, kde na to berete. Nikoho z rodiny nezajímalo, z čeho to splácíme. Nikoho nezajímalo, jak mě to ovlivnilo. Jak to, ovlivnilo moje chování, mou psychiku, mé zdraví. Nikoho nezajímalo, že nemůžu v noci spát, že se budím hrůzou, co bude. Nikoho nezajímalo, že k vlastním rodičům jezdím se staženým žaludkem a bolestmi břicha. Všichni viděli jen mou masku. Masku té silné hodné holky, co to zvládne. Masku, té hodné dcery, co je v tom nenechá, udrží rodinu za každou cenu pohromadě. Všechny je zachrání. Ona jediná na to má.

Ten vnitřní tlak. Ta vnitřní zlost, že jsem to dopustila, byl obrovský. Začala jsem mít úzkosti, deprese a ty pak vyústily v panické ataky. Přišla jsem o práci. Přišla o třetí dítě. Ve finále přišla i o rodinu.

Rok jsem hledala, jak z toho ven. Rok jsem obvolávala dluhové poradny. Nic. Nikdo mě nedokázal pomoci. Bylo nás v tom zainteresováno moc. Až se mi zjevil jeden „anděl“ advokát. Předložila jsem mu co s u nás děje a oba jsme si vzali týden na rozmyšlenou. Po týdnu mě napadlo řešení, které jsem mu oznámila.

Co když si ten dům od rodičů koupím?

Umoříme a sloučíme všechny dluhy a půjčky do jednoho úvěru, aby se nám snížily úroky a splátky. Bratr mohl pak vyhlásit insolvenci.

Odpověď?

To je jediné možné řešení, jinak o ten dům přijdete stejně. Dům jsem koupila, pod podmínkou, že pokud se stane něco v mé rodině, prodávám ho okamžitě.

Víte, jakou jsem udělala chybu. Nesepsala to písemně. Dnes je to slovo, proti slovu. Dnes tato má chyba visí mezi námi všemi.

Po smrti táty, po mamky infarktu a po mém druhém vyhoření a psychickém vyčerpání, kdy se mi opět rozjely deprese a úzkosti, přišlo moje vnitřní rozhodnutí.

Začni to řešit! Teď už můžeš!

Mamka to zvládne a brácha taky. Zachraň sebe a svou rodinu. Netušila jsem, co toto rozhodnutí všechno způsobí. Myslela jsem si, že jsme všichni dospělí. Po vyslovení věty – Mami, Míro já ten dům chci prodat. Chci se rozvést a neutáhnu to sama platit. Po těchto větách přišla rána, na kterou nikdy nezapomenu. Přišla bolest, na kterou nikdy nezapomenu. Přišly věty, na které nikdy nezapomenu. Co si dokáží říct nejbližší v afektu, ve strachu, v panice. Kvůli jednomu jedinému baráku. Kvůli pár cihlám.

Vím, že se na to lidé dívají různě. Možná i vy. Pro někoho budu inspirací, někdo mě možná „odsoudí“. Já jsem s tím už dnes smířená a vyrovnaná. Jen my víme, jak to všechno bylo. Jen my víme, co to v naší rodině způsobilo. Možná i můj vlastní brácha a vlastní mamka má na to svůj názor. Taťky už se bohužel nezeptám. Oni to viděli ze svého úhlu pohledu.

Já však dnes vím, že to nemuselo dojít tak daleko, pokud by se už na začátku více komunikovalo. Vyhledal by se odborník, který by nám pomohl a řešilo se vše včas. Dnes vím, že nám odsouvání problému a DLUHY zničily rodinu a vztahy v ní.

Celé toto období trvalo deset let. Deset let vnitřního stresu, vnitřní nejistoty, vnitřního tlaku.

Proč?

Protože jsme se všichni snažili chránit a zachraňovat. Protože, se přeci jedná o blízkého člověka. O biologického bratra, o syna. Protože jsem lpěli na majetku? Protože jsme neuměli spolu komunikovat? Protože se neuměla říct pravda nahlas?

Když se na to podíváte z jiného úhlu pohledu: pokud by to byla cizí osoba, pokud by to byl člověk, který vám dluží z podnikání, co uděláte? Dáte ho k soudu. Já tohle nikdy neudělala. Celých deset let jsem se snažila mu pomoct a ne jen já. Můj ex-manžel, jeho ex-manželka, máma, táta i on se snažil to nějak vyřešit.…

BEZ POMOCI ODBORNÍKŮ, BYCHOM TO NIKDY NEZVLÁDLI!

Ve chvíli, kdy jsem ztratila sílu pomáhat, otočilo se to vše proti mně. Proti Honzovi.

Půl roku jsem to nechápala, půl roku plakala bolestí. Půl roku v sobě měla pocity viny. Do teď to řeším se svými kouči. I díky nim a jejich empatii a vnímání jsem toto období zvládla a jsem jim za to nesmírně vděčná.

Dnes už nepláču. Vím, že jsem svým rozhodnutím uzdravila sebe a mé děti. Neponesou břímě mého nerozvážného rozhodnutí z minulosti.

Vím, že mé rozhodnutí přestat „pomáhat“ a „zachraňovat“ bylo to nejlepší, co jsem pro sebe a své děti mohla udělat.

Uvědomila jsem si, že to vše bylo na úkor mě. Na úkor mého zdraví. Na úkor mého života. Na úkor mých dětí…Na úkor mé rodiny…

DLUHY A PROBLÉMY NĚKOHO JINÉHO, NE MOJE!!!

Naučte se řešit své problémy včas!

Naučte se a nestyďte se vyhledat odborníka včas! Ať už se jedná o právníka, psychologa, kouče, finančního poradce…

Naučte se i v rodině uzavírat mezi sebou smlouvy.

Nikdy nevíte, co se v budoucnu stane!

Nikdo z nás neví a nezná vše!

 

Sdílej

Zanechte komentář

Vaše jméno:
Váš web:
E-mail:
Zpráva:

Jana Slezáková, U Zámku 2, 273 05, Smečno, IČ: 08779317

webdesign: DTPak.cz s.r.o.