Váš košík je nyní prázdný
Vztah k dětem - výchova - emoce - jak si říct o pomoc včas
Každé sezení, které nabízí škálu technik, je šité na míru přímo Vám a Vaším dětem.
Dětství nás provází celý život. Naučte se být rodičem, kterého byste si vy sami přáli.
Naučte se být pro své děti inspirací.
Co nebo kdo hraje velkou roli v našem životě
Jako děti nasáváme vše co se kolem nás děje. Učíme se vztahům, učíme se svým emocím. Rodiče, naši blízcí, vrstevníci, společnost, škola a prostředí, v kterém vyrůstáme, nás formuje do našeho budoucí života. Vše, co se jako malé děti naučíme, žijeme v dospělosti. Mnoho svých emocí se naučíme potlačit, abychom "přežili". Mnoho svých "destruktivních" návyků se naučíme, abychom získali pozornost, lásku, uznání našich rodičů, kamarádů, učitelů.
Jako malé děti zažíváme stejné emoce, jako dospělí. Učíme se díky jejich vzoru, jak s nimi pracovat. Stejně jako oni se cítíme frustrovaní, máme úzkosti, pocity prázdnoty. Toužíme po lásce, pozornosti, po uznání a přijetí. Zažíváme radosti, pocity štěstí a naplnění. Vnímáme vše, co se kolem nás děje.
Vztah k mamince, vzor otce, vztah mezi matkou a otcem, má obrovský vliv na náš dospělý život aniž si to mnohdy uvědomujeme.
Víš co jsou emoční rodové vzorce, a jak můžeme být nevědomky uvězněni v rodových „zakletích“?
Jak naše nastavení, přesvědčení a návyky nevědomky přenášíme na své dcery a syny.
Jak tyto nastavení ovlivňují náš dospělý život?
Znáš větu: Ona je stejná jako její máma! On je stejný jako jeho táta!
Čím to je? Jde to změnit?
Náš život tvoří od narození návyky, které se naučíme, okoukáme v prostředí, v kterém vyrůstáme a ty pak pokud něco nezměníme, žijeme v dospělosti. Mnoho rodičů nevědomě přenáší zodpovědnost za svůj život na své děti. Používají k tomu různé manipulativní techniky či psychické vydírání jako na příklad.
Já už tady s vámi nebudu, to radši umřu.
Tak ty mě nemáš ráda? Tak to si radši něco udělám. Spolykám prášky, skočím pod vlak atd.
Podívej se na tatínka, jak se chová. Maminka je hysterická. Tatínek je líný, pořád se válí na gauči.
Podívej jak jsem nemocná/ý a ty se o mne nepostaráš?
a mnoho dalších destruktivních vět směřovaných od rodičů, babiček a dědečků či jiných blízkých osob či autorit k dětem napáchají často velké "jizvy" na duši.
Požadujeme po našich dětech spoustu činností a přiznejme si upřímně, děláme je i my?
M: Chci, abys dobře zvládala svůj vztek...
D: AHA, tak to asi budou potřebovat pozorovat tebe, jak umíš pracovat se svým vztekem ty...
M: Chci, aby z tebe vyrostl empatický člověk...
D: AHA, tak to budou potřebovat vidět, jak se chováš empaticky ty...
M: Chci, aby sis uklízela své věci...
D: AHA, tak to je nejdříve musíš uklízet ty, abych to vnímala jako běžnou součást života a postupně mne to toho zapojila, až k tomu vývojově dospěju, samozřejmě...
M: Chci, abys jedla zdravě...
D: AHA, tak to musím nejdříve vidět zdravě jíst tebe...
M: Počkej, to by ale znamenalo, že tě vůbec nemusím vychovávat. Stačí se chovat jak nejlépe dokážu, mluvit s tebou o tom, být autentická, mít sebereflexi, a ty to budeš prostě všechno kopírovat...?
D: ANO, přesně tak.
Mnoho z nás se pak nedokáže v lásce vymezit, neumíme říkat "NE", už stačí, tohle mne bolí a ubližuje mi to. "A DOST", své rodině, svým rodičům, svému partnerovi, svým dětem či kamarádům.
Často hodnotíme, kritizujeme, srovnáváme.
Zároveň často nemáme sebereflexi, neumíme se omluvit.
Na co však často zapomínáme je pochválit, dát konstruktivní zpětnou vazbu, říct druhému vážím si tě, miluji tě, respektuji tvé rozhodnutí.
©